Před

Krásná noc, plná nepochopitelného rámusu všude kolem.

 Je půl jedné ráno a my nocujeme v blízkosti trajektu v Dunkirku. Vyjíždíme v šest ráno, check in je v pět takže tak nějak po čtvrté vstáváme..

 Tomáš už spí a jediný co mě teď ruší jsou méně myšlenky a vítr od moře, který sem tam zahoupe s autem. Po třech týdnech cestování v dodávce Ford Transit to není nic nového, bydlení na kolech je vlastně úplně správný.

 Často mě napadne, že by se takhle dalo žít opravdu dlouho a že by si to každý měl zkusit. Je mi smutno po lidech, ne po bytě nebo Brně, chybí mi opravdové setkání. Ráda bych snad jen pohodlnější spaní a pár kapek oleje - celou láhev nechci kupovat.

 Všechno je to teď vlastně úplně jiný - v cizině jen s T a autem. Chci cestovat ještě víc a dýl. Chci to prožívat tak jak to prožívám teď když mě  ruší jen startující trajekty a vítr.

 Najednou jsme svět my a ne zprávy na internetu. Najednou prostě brečím protože nevím jestli jsem se s pánem, co nám pomohl, rozloučila.

 A vůbec neběhám, ale něco jsem zhubla protože jíme míň.

 Mám tašku s obrazem od Moneta, už můžu zemřít.

 Dobrou a na shledanou v Anglii.